Osamělost je nepříjemný pocit, který se projevuje jako reakce na izolaci, na oddělení jedince od ostatních. Člověk je tvor společenský, jak praví Aristoteles, a proto se na něm nedostatek kontaktů s jinými osobami může podepsat právě v podobě pocitu osamění. Vnímá své vyčlenění, to, že nikam nezapadá, nikdo mu nerozumí a hrudník mu svírá úzkost. Síla a četnost těchto stavů je přitom dána již v dětství výchovou. Odráží v sobě naši schopnost samostatnosti, nakolik dokážeme naplňovat všechny své potřeby sami, aniž bychom k tomu někoho potřebovali. Jde především o pocit jistoty, bezpečí, pocit že nejsme jen tak někým, ale že máme svoje místo ve světě. Samota a občasné vnímání pocitu osamění je potom naprosto v pořádku a odhaluje pouze to, ke komu máme nějaký bližší vztah. Dennodenní prožívání toho, že nám někdo „chybí“, naopak ukazuje naši slabost a závislost. Od tohoto se rovněž odvíjí dva druhy osamělosti, které můžete zažít. Jde o…
… osamělost v samotě.
Je mnoho lidí, kteří skutečnou samotu nikdy nezakusili. Nikdy se nezastavují a jdou doslova „ze vztahu do vztahu“. Jsou neustále obklopení lidmi a odmítají být sami se svými myšlenkami. I mezi těmito lidmi lze ale nalézt podstatný rozdíl a to, zda-li jsou ochotní připustit, že samotu jako takovou nezvládají či ne a nevidí ve svém jednání žádný problém. U druhých lidí vyhledávají pocit bezpečí, jistoty a sami sebe utvrzují v tom, že někam patří. Najít si své místo bez toho, aniž bychom ho mohli odvozovat od postoje druhých, je přitom ukázkou vnitřní síly jedince. Být sám se sebou a občas si zažít pocit osamění ukazuje postoj jedince, to, jak je schopen sám se sebou fungovat, aniž by byl na někom závislý.
… osamělost ve vztahu.
Jste obklopení lidmi, ale přesto vás svírá úzkost. Mluvíte s druhými, ale nepociťujete teplo lidské přítomnosti. Pocit osamění můžete vnímat, i když jste ve vztahu, když kolem sebe máte rodinu, přátele. Dochází tak k tomu především ve chvíli, kdy od daných lidí necítíte ono „přijetí“. Máte je vedle sebe, mluvíte s nimi, ale nevidíte od nich, že by vám věnovali sebe. Jsou s vámi fyzicky, ale nejsou s vámi duševně. O takovém druhu osamění je přitom velmi důležité mluvit. Sám od sebe totiž nezmizí. Sdělujte svému okolí, svému partnerovi, že vaše potřeby nejsou v určité podobě naplňovány. Jedině společným přístupem to můžete napravit. Nezapomínejte ale, že všechno má své hranice. Požadovat po partnerovi nasazení 24 hodin denně by pro vztah mohlo být devastující. Takže, kdy je to už moc? Pomyslnou mez nelze tak úplně specifikovat. Dalo by se říct, že četnost pocitu, že vám partner chybí, začne být problémem ve chvíli, kdy to začne narušovat váš vztah v podobě hádek či jiných konfliktů.
