Každý jsme jiný. Jiná žena, jiný muž. I přes tuto individualitu lze u obou pohlaví nalézt opakující se vzorce chování, které mohou toho druhého přivádět k šílenství. Samozřejmě nelze každého hodnotit stejně, mnoho partnerů přebírá i spoustu povinností svých partnerek či pomáhají v domácnosti podle svých možností. I mistr tesař se ale někdy utne. Přes veškerou snahu u většiny mužů lze vypozorovat některé charakterové vlastnost, které jim na plusových bodech příliš nepřidávají. Ponechme teď stranou pohozené ponožky na podlaze nebo zvednuté prkénko na záchodě. Tyto vlastnosti totiž většinu žen zlobí mnohem víc:
Zůstávají malými dětmi
I dospělý muž s vysokou pozicí a pohádkovým platem může v praktických aspektech života působit spíše jako nemotorné dítě než zralý člověk. Nedocházejí mu souvislosti, často vykonává pouze to, co se po něm striktně chce, aniž by k něčemu přistoupil samostatně. Kromě toho mnoho žen po narození dítěte často uvádí, že jejich partner se začne chovat ještě malicherněji. Někteří partneři se totiž nedokážou srovnat s tím, že pozornost partnerky dostává někdo jiný, než jsou oni sami. Žena pak mívá „na krku“ o jedno dítě více skutečně porodila.
Jsou ješitní
Mužská ješitnost je pojem sama o sobě. Muži jen velmi neradi přiznávají, že něco udělali špatně nebo něčemu nerozumí. Rovněž jim vadí, když je žena neustále upomíná. Muž ví, co má vykonat, není „potřeba mu to každého půl roku připomínat“.
Potřebují stálou chválu
Muži potřebují vidět a hlavně slyšet, že partnerka si jejich snahy cení. Přestože partnerka tedy vykonává domácí práce pravidelně, aniž by to někdo komentoval, ve chvíli, kdy stejnou práci vykoná muž, očekává za ni pochvalu. Je to pro něj znamení, že tuto činnost nevykonal nadarmo a někdo ji ocení. V opačném případě se jim jeví něco takového jako zbytečnost a příště se kvůli tomu nebudou namáhat.
Své city a emoce skrývají
Muži jsou od dětství vedeni k tomu, že mají být silní. Pláč nebo prožívání je pro ně projevem slabosti. Emoce a povídání o citech muži vnímají jako něco, co je vyhrazeno ženám. Proto jen několik zářných výjimek je schopno o svém vnitřním prožívání bez ostychu promluvit. Pokud se muž ženě otevře a rozhodne se s ní sdílet i své prožívání, jedná se o jeden z největších projevů důvěry. Muži mají obecně s pojmenováním svých pocitů problém, o to větší úspěch poté je, když je zvládnou formulovat nahlas.
Odmítají dělat „ženské“ věci
Rovnoprávnost partnerů ve vztahu je v současné době velkým tématem. Přesto však mnoho mužů alespoň vnitřně člení nejen domácí práce ale také činnosti na striktně ženské a mužské. Jóga je ženská, fotbal je mužský. Mytí nádobí je ženská práce, sekání zahrady mužská. Dělání úkolů s dětmi je ženská povinnost, naučit je jezdit na kole mužská. Každý muž má tento seznam malinko jiný, každý muž je ochoten k té či oné činnosti jinak. Přesto v sobě určité členění zachovávají, byť i jen podvědomě.
