Prostorové chování lidí neboli tzv. proxemika, bylo studováno již v minulém století. Jedná se o velmi významnou složku neverbální komunikace, která svůj název dostala v roce 1966. Teorie proxemiky vyjadřuje vztah mezi lidmi, který je dán vzdáleností, jež k sobě vzájemně zaujímají. V podstatě by se tyto zóny daly označit za naši osobní bublinu, do které si nevpouštíme jen tak někoho. Bublin je přitom hned několik, každá je totiž určena tak trochu pro někoho jiného. Zatímco tzv. na tělo si pustíme jen ty nejbližší přátele a rodinu, ve společenské zóně udržujeme své kolegy, obchodní partnery, klienty a další jedince. Důležitým aspektem je, že každý máme svou bublinu nastavenou trochu jinak. Někdo ji má větší, někdo menší. Tyto rozdíly jsou přitom dány celou řadou různých faktorů – např. temperamentem, národností, ale i třeba náladou nebo tím, jestli je člověk spíše introvert nebo extrovert. Proxemiku lze do jisté míry aplikovat i na vertikální neboli výškové rozdíly mezi osobami. Nejde zde ale až tak o to, kolik centimetrů jedinec měří, ale o jeho umístění v prostoru. Například vítězové si stoupají na nejvyšší stupínek, čímž podtrhávají svou „nadřazenost“ oproti ostatním.
Když dojde k narušení
Pokud někdo neočekávaně vstoupí do naší intimní zóny, která je vyhrazena pouze rodině a opravdu blízkým osobám, můžete se cítit nepříjemně. Tato bublina bývá obvykle určována hranicí do 60 centimetrů mezi jednotlivými komunikujícími. Narušení této zóny nejčastěji vede ke snaze ji obnovit, a proto komunikující, jemuž je blízkost druhého člověka nepříjemná, ustupuje, dělá úkroky do strany nebo staví mezi sebe a druhého předměty. Poté, co druhá osoba pochopí záměr a ustoupí, do vzdálenosti do 1,2 metru se udržuje v osobní zóně. Ani ta však není určena pro cizí osoby a jednání s klienty. K osobám, jež vpouštíme do své osobní bubliny musíme mít pozitivní vztah. Nejčastěji jde o sousedy, kamarády nebo blízké kolegy. Teprve ve chvíli, kdy náš komunikační partner ustoupí do vzdálenosti dané rozsahem 1,2 metru až 3,6 metru, potom je v zóně, která mu náleží. Jedná se o tzv. společenskou bublinu, ve které během dne udržujeme většinu lidí, se kterými mluvíme. A pokud se chystáme na proslov nebo nějaké veřejné jednání, potom si od ostatních držíme odstup dokonce až 3,6 metru a více.
Dopad narušení proxemiky
Ve chvíli, kdy je narušena správná vzdálenost, může nastat jev zvaný proxemický tanec. Zatímco jeden člověk, jež má bublinu kolem sebe větší, od druhého ustupuje, jedinec s menším průměrem zón přistupuje neustále blíž. Pokud není nalezena vzdálenost, která by vyhovovala oběma komunikujícím, potom ve výsledku takové „tanečky“ mohou vést až k naprostému narušení komunikace. Oba jedinci se v danou chvíli soustředí pouze na to, jak se dostanou z nebo do větší blízkosti toho druhého. Vzhledem k tomu, že proxemika byla nejdříve pozorována u zvířat, může se stát, že jedinec „zahnaný do kouta“ se obrátí do agrese. Tu jedinou totiž vnímá jako dostatečnou obranu proti výpadům do své osobní zóny. Často i v případě, že druhý jedinec nepozoruje naprosto žádný problém.
