Žil byl kdysi muž, který měl ženu. Společně cestovali, přičemž svá zavazadla převáželi na hřbetu svého osla. Když prošli jednou vesnicí, uslyšeli, jak je pomlouvají. Mají přeci zdravého osla, ale oba jdou pěšky. Před další vesnicí tedy na osla nasedl muž, zatímco jeho žena šla vedle něho pěšky. Opět se dočkali káravých pohledů, neboť vesničané muže považovali za hrubiána, který se veze a svou ženu nechá jít pěšky. Před třetí vesnicí se tedy na osla posadila žena. Ta si vyslechla, že je nevděčná, neboť těžce pracujícího muže nechává jít pěšky. I nasedli tedy na osla nakonec oba manželé. Vesničané z další vesnice je ale osočili z týraní zvířat, neboť osel se musí táhnout s nimi oběma. Pointou tohoto starého příběhu je to, že ať se budeme snažit sebevíc, zkrátka se nikdy nezavděčíme všem. Především by nás totiž měly zajímat vlastní myšlenky a názory, před úsudky druhých. A čím dříve toto pochopíme, tím dříve budeme schopni přijmout sami sebe a činit šťastnými hlavně sebe a nejen druhé.
Snaha zalíbit se
Téměř během celého svého života se snažíme zalíbit druhým. Když jsme malí, snažíme se být hodnými dětmi svých rodičů, když jsme starší chceme se zalíbit našim vrstevníkům, později chceme ohromit své učitele nebo kolegy v práci. Chceme je mít na své straně, chceme se jim zalíbit, chceme pocítit jejich přijetí. Tak dosahujeme pocitu, že něco děláme správně. To, že nás okolí hodnotí, ale vyvolává stres. Proto se před prezentací cítíme hrozně, proto upravujeme své názory podle názorů jiných, proto se bojíme jít na rande. Děsíme se toho, že by si o nás ostatní mohli myslet něco špatného či by s naším jednáním mohli nesouhlasit. Snaha se jim zalíbit ale ve výsledku škodí jenom a pouze nám. Jediný názor, na kterém totiž skutečně záleží je ten náš. Až když se naučíme dělat radost především sami sobě, tak teprve tehdy můžeme mluvit o skutečné podstatě života.
Nezapomínejte sami na sebe
Touha, činit ostatní šťastnými, je vlastní většině lidí. Je samozřejmě žádoucí nebýt úplně hluchý k názorům ostatním. Důležité ale přitom je neztratit sám sebe. Nemůžeme upřednostňovat přání ostatních nad svoje, zanedbávat své potřeby na úkor jiných jenom proto, že oni s námi nesouhlasí. Jedná se přeci o naše touhy, naše přání, která toužíme vyplnit, a za to bychom se neměli omlouvat. Stres, který pociťujeme při snaze se zalíbit, se na nás podepisuje. Ztrácíme díky němu sebevědomí, přestáváme věřit vlastnímu úsudku, chceme pouze dělat „to, co je správné“. Ne vždycky je ale všechno, co je „správné“ pro okolí, správné i pro nás. Nejistota nás potom může ochromovat naprosto kdykoliv během našeho života. Může ovlivňovat naše výsledky v práci, může nás destabilizovat v partnerském životě, může nám ukusovat z našeho vnitřního klidu. A proto bychom si tlak okolí neměli tolik připouštět k tělu.
