O ženách a jejich složitosti kolují spousty vtipů, ale i vážně míněných mouder a rad. Jsou nestálé, pořád jsou náladové, jednou je to tak, potom zase jinak, často nevysvětlitelně pláčou, jsou naštvané, odmítají s muži mluvit, jsou hašteřivé i mezi sebou apod. Opravdu jsou ale ženy tak složitým nástrojem, jehož mechanismus je pro muže záhadou? Nebo jde jen o to, že nemají dostatečnou trpělivost, se kterou by se jemnou techniku naučili? Ženy opakovaně sdělují, co potřebují, jde však o to, jestli to jejich partnery zajímá. Pokud by muži vnímali ženu všemi svými smysly tak, jak si to zaslouží, potom by přišli na to, že žít se ženou je vlastně velmi jednoduché. Měli by ji slyšet, když mluví, měli by ji vnímat konečky prstů, když se jí dotýkají, měli by ji vidět v celé její kráse, měli by cítit vůni jejího těla, měli by si pamatovat, jak chutnají její rty. A ona se jim potom cele vydá. Otázkou ovšem zůstává, jestli se muži chtějí o něco takového snažit. Jestli jim jejich žena za takovou námahu stojí.
Žena to zvládne sama, ale muž by jí nikdy neměl nechat
Žena chce být ženou. Což je na jednu stranu velmi těžké, neboť má spoustu povinností a spoustu prací, které musí vykonat. Když je ale žena ve vztahu, nikdy by na tyto činnosti neměla být sama. I když je samozřejmě zvládne. A právě tuto jemnou nuanci musí muži rozpoznat. Žena nechce být za tu slabou bytost, která potřebuje se vším pomoc, na druhou stranu zase nechce všechno dělat sama. Takže i když žena muži řekne, že pomoc nepotřebuje, měl by na svém požadavku trvat. Žena odmítla pomoc s mytím nádobí? Když se muži přestanou ptát a prostě přistoupí s utěrkou, bude to v pořádku. Stejně tak, když žena nese nákup. Muž by se neměl pouze ptát, jestli chce pomoci – rovnou s dotazem by měl natahovat ruku pro nejbližší tašku. Žena je silná bytost, která když bude muset, tak na svých ramenou unese i tíhu celého světa. Úkolem pravého muže ale je, nikdy ji nenechat, aby tak musela učinit.
Žena sděluje, muži to jen musí vnímat
Muži, kteří se rozčilují, že nevědí, co jejich žena chce, tímto zároveň přiznávají, že ji neposlouchají. Ženy totiž sdělují, co potřebují, jen jejich muži to prostě neslyší. Samozřejmě jsou i ženy, které jsou samy ochotny přiznat, že neví, co chtějí, těch je ale minimum. Ostatní ženy svým partnerům však říkají svá přání, jsou skrytá v jejich slovech. Problém ovšem nastává ve chvíli, kdy tato slova nedojdou do ucha, kterému jsou určena. Ženám ale jde o to, aby byly slyšeny, aby byly vnímány, aby jim byla věnována pozornost, kterou si zaslouží. Pokud tomu tak není, umí to dát dostatečně najevo. A muži jsou poté udiveni a říkají, že žádné varování nepřišlo, říkají, že žena zase jen reaguje přehnaně. Ale skutečně to tak bylo, nebo jenom neposlouchali, když se na ně mluvilo?
