Jak kdysi řekla Matka Tereza: „Někteří lidé přicházejí do tvého života jako požehnání. Někteří přicházejí do tvého života jako lekce.“ A jednou z největších lekcí v lidském životě je rozhodně ta o odpouštění. Odpuštění, prominutí či milosrdenství je velké téma, o kterém bylo mnoho napsáno, natočeno i řečeno. Což je hezká myšlenka do chvíle, než dojde konkrétně na nás, abychom někomu něco odpustili a netrápili se křivdou, kterou nám nějakým způsobem učinil. Teprve poté lze prohlédnout, jak je slovo „odpuštění“ do určité míry prázdné. Po jeho vyslovení totiž nikdo nemávne kouzelnou hůlkou, aby se všechno urovnalo a bylo to „jako dřív“. Jako dřív už to totiž nebude nikdy. Odpuštění minulost nezmění, ale může alespoň trochu ovlivnit vaši budoucnost. Když jde o odpuštění jako takové je ale nutné si uvědomit následující rozpory.
Rozpor mezi slovem a činem
Je velký rozdíl mezi tím, jestli se rozhodneme někomu odpustit a sdělíme mu to nebo to skutečně uděláme. Ačkoliv už samotné uvědomění si, že jinému člověku chceme dát své odpuštění, je jistým krokem správným směrem, vnitřně nemusíme být na toto racionální rozhodnutí připraveni. Příkladem může být taková nevěra. I když jeden partner druhému řekne, že mu odpouští, pustí ho zpět do společné ložnice, a dokonce s ním opět vcelku dobře komunikuje, v jeho dalším chování můžeme vidět rozpor. Začne druhému partnerovi nedůvěřovat, za každým pozdním příchodem vidí další nevěru, spoustu faktů, které dříve bez problémů přijímal, najednou vnímá jako pouhé výmluvy. Vnitřní odpuštění je přitom mnohem důležitější než prázdná slova o tom, že už se na druhého nezlobíme. Tuto dvojí podobu odpuštění je nutné si uvědomovat.
Odpuštění není totéž, co zapomenutí
Mnoho lidí chce po určité době jít dál a veškerou křivdu nechat za sebou. Neučiní tak vždy ale správným způsobem. Rodiče, jimž někdo vzal dítě, se po nějaké dobře rozhodnout „odpustit“ viníkovi, odstěhují se a někde začnou nanovo. Přitom ze svého úhlu pohledu vidí, že odpustili. Oni ale neodpustili, oni se rozhodli zapomenout. Odpuštění není o tom, že celou záležitost hodíme za hlavu a nikdy se k ní už nebudeme vracet. Motivem odpuštění je smíření. Smířit se se situací, se stávající podobou věci. Nikdo už nám dítě nevrátí a ano, může za to konkrétní člověk. My tento fakt musíme přijmout. Dítě neobživne, člověk nepřestane být vinným, vaše rána nezmizí. Vaše odpuštění ho nezprostí viny, ale vy budete moci ve svém životě pokračovat se vzpomínkami, které vám zůstaly. Ty vám sice budou činit neustále bolest, protože vám budou připomínat něco, co už není a nikdy znovu nebude, ale přesto není řeší je úplně vymazat a žít tak, jako kdyby k nim nikdy nedošlo.
