Náboženství a duchovno jsou často považovány za dva rovnocenné termíny, které se mohou volně zaměňovat. Ač tak na první pohled možná působí, pozornějšímu oku neuniknout drobné nuance, které se v důsledku stávají až propastnými. Náboženství stojí na základech duchovna, které je ale spoutané, má svá pravidla, za jejichž nedodržování se mohou dostavit sankce. Duchovno si ale může každý prožívat po svém, jde u něj pouze o uvědomí si toho, že jsme součástí něčeho většího, že nejsme pouhá masa hmoty, ale máme i duševní část. Právě díky ní můžeme svět kolem sebe zkoumat a prožívat jinak než pouze fyzickým dotekem. Umožňuje nám také vnímat naše místo ve světě, zda-li jsme tam, kde opravdu máme být, kde se můžeme cítit svobodní a žít podle svého vnitřního přesvědčení. Duchovní prožitky nabízí samozřejmě i náboženství, které ale od svých oveček často vyžaduje určité úkony a chování, čímž je udržuje na „správné“ stezce. Rozdíly mezi duchovnem a náboženstvím lze pak nalézt především v:
Nastavení systému odměn
Jak již bylo řečeno, náboženství má svá pravidla, která mají jedince přimět konat dobro. V opačném případě by se jim mohlo dostat trestu v podobě neutěšeného života po tomto životě. Strachem a jemnou manipulací se tak dociluje toho, aby se všichni chovali tak, jak by měli. Duchovno naproti tomu nestanovuje hranice, meze ani pravidla. Nesnaží se vás zastrašit důsledky, které by mohlo vaše jednání mít. Pouze může konstatovat, že to, co se vám stane, je důsledkem vašeho jednání. Za které si můžete pouze vy sami. Jak vy ke světu, tak svět k vám. Nemá systém odměn a trestů, protože ty si můžeme řídit my sami podle svého vlastního uvážení. Funguje na jednoduchém principu karmy, tedy zaseješ, to také sklidíš. Zde v životě, nikoliv až po něm. Své skutky tak nečiníte proto, abyste se vykoupili, ale proto, abyste za ně byli odměněni pocitem vnitřního štěstí podle své vlastní intuice.
Způsobu sdělování pravdy
Každé náboženství má svůj příběh, jehož součástí jsou příběhy navazující. Vypráví o svatých, o vyvolených jedincích, o jejich cestách a skutcích, jak dosáhli vykoupení. Černobíle tak udává vzor, kterého je záhodno následovat. Nastavuje cílovou metu, které by každý měl dosáhnout a taktně naznačuje, která cesta k ní je ta správná. Duchovno oproti tomu pobízí k hledání vlastní cesty, vlastní pravdy a poznání. Neříká vám, že jedině tímto způsobem dosáhnete toho či onoho. Nevyžaduje pravidelné rituály, pevnost ve víře či oběti a modlení. Zároveň ale ani nezakazuje. Umožňuje každému odhalit pravdu svým vlastním způsobem, který je mu příjemný a který si sám dobrovolně zvolí. Kromě toho také nerozlišuje, jestli je někdo více duchovně založený či méně, protože uznává volnost duchovního zážitku. Každý jedinec ho může dosáhnout jinak, v jinou dobu, s přispěním jiných zážitků. Nemusí být vyvolen, aby se mohl cítit šťastný.
