Staří je definováno jako poslední část lidského života. Obyčejně bývá věkem ohraničeno od 60 let do smrti. Vzhledem ke skutečnosti, že dlouhověkost přes 90 let není v dnešní moderní společnosti ničím výjimečným, lidé mají ve stáří téměř třicet let, aby mohli hodnotit svůj život. Mohou vzpomínat, mohou bilancovat, mohou posuzovat své činy s odstupem. Zatímco prvních třicet let člověk vystřídá hned několik vývojových fází – je novorozencem, kojencem, batoletem, předškolákem, školákem, adolescentem a poté dospělým – během svých posledních třiceti let je pořád jen a pouze starou osobou. Ubývají mu síly, trpí nespavostí, má spoustu času. Protože již došlo k předání pomyslné štafety, mohou tito lidé přemítat nad tím, co by ve svém životě udělali jinak, kdyby mohli. Takovému uvažování se nevyhnou ani mladí lidé, ale ti, na rozdíl od těch starších, mají možnost ještě něco ve svém životě měnit.
Trávení času se správnými lidmi
Jak poznat takového „správného“ člověka? Není to jen rodina, ale i přátelé, kolegové, sousedi a jiné osoby, které nás umí rozesmát a cítíme se s nimi dobře. Nepotřebujeme se přetvařovat, abychom s nimi mohli být, můžeme zkrátka být sami sebou. Na správné lidi v našem životě není nutné dělat dojem a snažit se jim zalíbit sofistikovanými názory, stačí s nimi prostě být. Vždyť ve stáří nebudeme vzpomínat, jak jsme dennodenně vyplňovali excelové tabulky, ale jak jsme se bavili s našimi blízkými na letním grilování nebo narozeninové oslavě. A to, aniž bychom kontrolovali svůj čas nebo svoje chování.
Necháváme ostatní vést náš život
„Ráda bych si oblékla ty barevné šaty, ale lidé by se divně dívali.“ „Tahle kniha zní zajímavě, ale kritika ji strhala, tak ji číst nebudu.“ „Kamarád se hlásí na tu těžší školu, tak bych asi měl taky.“ Ačkoliv za některých okolností se přeci jen vyplácí být součástí davu a neupozorňovat na sebe, není to něco, co bychom měli aplikovat celý náš život. Je to jenom náš život. Později nám zbydou pouze oči pro pláč, až nám dojde, že jsme se celý náš život nechávali unášet názory a míněním ostatních. A hlavně jsme nedělali to, co jsme chtěli. Náš život by měla utvářet naše rozhodnutí a nikoho jiného.
Vyčkáváme na ideální příležitosti
Máte možnost koupit dokonalý dům, který jste vždycky chtěli, ale je o trochu dražší, než chcete? Můžete přejít na zajímavější pracovní pozici, ale nabídli vám méně peněz? V životě nejde o to, dělat jenom promyšlená, perfektní rozhodnutí, která jsou sázkou na jistotu. Nelze očekávat, že všechno, co chceme, nám spadne do klína ve své nejdokonalejší podobě. Příležitosti jsou zkrátka příležitosti a měli bychom jich využívat. Vždycky z nich totiž můžeme získat něco mnohem nedocenitelnějšího, než jsou peníze – a to zkušenosti. Neměli bychom se nechávat paralyzovat naší nerozhodností nebo vyčkávat, až se stane tohle nebo až dojde na ono.
